Výhoda běžce, a to i hobby běžce je, že má zpravidla dobrou fyzičku. Jakmile se běháním zabýváte, svou kondici si neustále udržujete, pěstujete i zlepšujete.  Získáváte sílu, vytrvalost i odolnost.  A to právě je ono, co potřebujete pro

ferratování, tedy lezení po ferratách.

Je to aktivita, kterou jsem si hned napoprvé před lety zamilovala. Je to moje  top záliba, která by se bez dobré fyzičky neobešla.

Italsky Via Ferrata, německy Klettersteig, česky zajištěná cesta. Ještě v nepříliš vzdálené minulosti se o této možnosti, vylézt na lehčí či náročnější skály a hory, ačkoli nejsme přímo horolezci, příliš nevědělo.

Ferraty jsou náročné turistické horské trasy, které jsou zajištěné umělými jistícími pomůckami jako jsou ocelová lana, kramle, stupy, žebříky, kolíky, úchyty, mosty a jiné…

Dnes je lezení po ferratách stále oblíbenější. Je důležité se naučit základní pravidla pohybu po těchto cestách a opatřit si správné a nezbytné vybavení (lze i vypůjčit). A pak již můžete vyrazit a podívat se bezpečně do míst, kam se dříve dostali jen zkušení horolezci.

Jestliže tedy nemáte závratě a lákají vás nové horské zážitky, někdy i adrenalinové…a máte již zmiňovanou fyzickou kondici, zkuste to.

V každém případě však doporučuji všem začátečníkům projít alespoň školením či kurzem, kde vás bezpečně naučí správně se navázat, zajistit a na ferratách se pohybovat.

Při dodržení všech pravidel si krásu horských stěn i vrcholů opravdu dokonale vychutnáte.

4 ferraty v Raxalpe ve 3 dnech a 15 fotografiích:

Letošní slunečný podzim jsme se rozhodli zakončit zdoláním několika ferrat v oblasti Raxalpe, které jsou od České republiky úplně nejblíž. Trasa z Brna do městečka Hirschwang an der Rax, které jsme si vytipovali jako náš základní tábor, měří 230 km. Pouhé 2 a půl hodiny cesty.

Byli jsme v této oblasti poprvé. Měli jsme několik důvodů jet právě sem:

• • nechtělo se nám jezdit moc daleko,
  • změna letního času na zimní znamená kratší dobu pro tůry,
  • a také proto, že se tato oblast často nazývá rájem ferrat.

Vyjížděli jsme v neděli odpoledne, den před Státním svátkem, kdy u nás panovalo dlouhé období sucha a slunečných dní. Po příjezdu jsme už za tmy postavili stan na nově postaveném parkovišti s vyhrazeným místem pro stany a zázemím s teplou sprchou a toaletami. Objevili jsme ho na internetu a splňoval všechny naše požadavky. V Rakousku je to standard – čistota a služby pro návštěvníky. Cena velmi lidová, vždyť bylo již po sezóně.

Usínali jsme a nebe bylo plné hvězd…

1.den

Ráno v 6 h nás probudilo nepříjemné ťukání na stan. Co to je? Začalo pršet! Operativně jsme tedy změnili plán, který jsme si doma připravili.

První den, v pondělí, byla v plánu ferrata obtížnosti C/D. Kvůli dešti jsme ale vyrazili na trasu podle plánu druhého dne, na lehčí ferraty Teufelbastubensteig (B) a Alpenvereinssteig (B). Výchozím místem byla chata Weichtalhaus (47.7481583N, 15.7681364E), kde jsme zaparkovali.

Asi 100 m od této chaty mě nadchla skála, která byla celá protkaná ocelovými lany, žebříky, kolíky a dalšími jistícími prvky. Její název byl Naturfreunde Via ferrata Garden Weichtalhaus, který jsem si přeložila jako „Zahrádka ferrat“. Bylo zde několik cvičných ferrat obtížnosti B až F (!), takže lidé z chaty nebo další návštěvníci se tady mohou vydovádět a vyzkoušet si na celkem malé skalce různě obtížné prvky. To všechno pár minut chůze z parkoviště. Opravdu skvělý nápad.

Stále ještě pršelo, což není moc dobré, když se chystáte na ferratu. Mlčky jsme doufali, že přestane a skály nebudou mokré.

Stoupali jsme po žluté turistické značce asi hodinu k nástupnímu místu ferraty Teufelsbadstubensteig (980 m). Déšť téměř ustal, navlékli jsme ferratovou výstroj a vyrazili jsme.

Začátek byl strmý, ale příjemně jištěný a skála vůbec neklouzala. Pak následovaly dva žebříky a v malém výklenku jsme se zapsali do „lezecké“ knihy.

Na ferratách jsou knihy umístěny většinou někde uprostřed, ne až na vrcholu, aby se do ní zapsali lezci, kteří ji přelezli.
Ferrata pak pokračovala vzhůru již chodeckým terénem.

Dál jsme pokračovali lesem po hřebeni táhlým stoupáním a zamířili k druhé dnešní ferratě Alpenvereinssteig,  kterou jsme chtěli sestoupit dolů. Asi po hodině nás cesta zavedla na vyhlídku Höllentalaussicht (1620 m), kde tato ferrata začíná.
Je  to velmi stará, historická ferrata z roku 1910. Co se týká jistících prvků, jsou spolehlivě upravené a bezpečné.

Ferrata byla docela strmá, ale dobře jištěná lany a několika ocelovými žebříky. Nebyla těžká, spíš dlouhá. Dávali jsme pozor na mokrá kluzká místa, ale šlo se dobře. Teprve když jde člověk dolů, tak si uvědomuje, kolik výškových metrů musel nahoru nastoupat…

Celá dnešní trasa by se dala jít i opačně. Myslím, že zejména Alpenvereinssteig stoupat nahoru, musí být moc fajn. I přes mlhavé počasí byla okolní podzimní příroda nádherná.

Celkem jsme šli a lezli 7 h 13 min,
délka trasy 14,79 km, nastoupáno celkem 1540 m.

2. den

Ráno nás uvítal kupodivu zase déšť, zato silnější. Nespěchali jsme se snídaní a trpělivě jsme čekali, že se stane zázrak a přestane. Téměř se nám to splnilo. Vyrazili jsme na opačnou stranu než včera s cílem dosáhnout kříže na vrcholu Preiner Wand 1783 m.

Protože jsme doufali ve zlepšení počasí a předpověď z mobilu nás v tom utvrzovala, rozhodli jsme se nechat si náročnější ferratu Haidsteig (C/D) až na středu. Šli jsme tedy na kopec z pravé strany, kudy vedla lehká ferrata (spíše horská cesta) Preinerwandsteig (A/B).

Od auta jsme šli nejdříve lesem a na rozcestí jsme se dali doprava po červené. Po chvíli jsme začali  prudce stoupat stále výš, až jsme složili hůlky, protože se cestička zúžila a objevovaly se větší kameny a kořeny stromů. Na tuto jištěnou cestu jsme žádné úvazky nepotřebovali.

Ke kříži jsme se dostali po necelé hodině hezkou horskou cestičkou přehledně značenou červenými značkami. Měli jsme velkou kliku, že se mraky roztrhaly a měli jsme skvělé výhledy z nejvyššího bodu Preiner Wand (1783 m) .
Každý vrchol, na který vylezu, je úžasný. Člověk má zvláštní hřejivý pocit u srdce a radost, že se mu něco podařilo.

Cesta to byla moc fajn, navíc přestalo pršet a odpoledne se dokonce trochu vyjasnilo. Konečně jsme viděli i do dálky, jak je kolem nás krásně. Mlha se rozplynula a my jsme se kochali barevným podzimem. Kontrast světlých kamenů a skal, zelené kleče a bílé mlhy válející se v údolí, působil uklidňujícím dojmem.

Zpáteční cesta k autu měla trvat asi 2 h. Protože jsme dnes vycházeli později kvůli dešti, měli jsme co dělat, abychom to stihli za světla. V 17 h už je tma.

Dolů se šlo o něco hůř. Cestu tvořily „suťáky“, které často podklouzly kvůli mokru. V takovém terénu jsou největším pomocníkem trekové hůlky. Vzpomínám si ještě na dobu, kdy jsem je vůbec neměla a dokonce jsem je odmítala. Dnes je to přesně naopak. Nejen, že vám ušetří až 30% energie, ale některé trasy jsou bez hůlek prakticky neschůdné.

Při sestupu jsme se opět ponořili do mlhy, takže jsme měli občas problém najít červenou značku. Ale díky mapám, které má Jirka v mobilu, se nám lehké odklonění z cesty podařilo za chvilku dorovnat.

Za celé dva dny jsme potkali pouze tři kamzíky. Žádné lidi. Oáza klidu.

Asi po půlhodině jsme se ocitli před hladkou světlou skálou, na které byla povědomá žlutá cedulka s nápisem Ferrata Hans von Haidsteig…ta, na kterou se už od pondělí těšíme.

Počasí nám slibuje zlepšení a my ji zítra dáme!

Natěšení na zítřek jsme se vraceli k autu. Zítra jsme opět tady!

Celkem jsme šli 5 h 32 min,
délka trasy 8,1 km, nastoupáno celkem 1012 m.

3. den

S nadějí jsem čekala na svítání, že bude dnes sluníčko! Ale už nad ránem jsem slyšela zase ty nepříjemné zvuky dopadajících kapek na stan. Nemělo dnes pršet. Mělo se jen ochladit.
Ochladilo se, to ano. Už ani nepršelo. Protože začalo sněžit. No, někdy se meteorologové spletou.

První, co jsem ráno slyšela…balíme a jedem domů. Tohle nemá cenu. Bylo by to rozumné rozhodnutí.

Měla jsem však pořád před očima tu krásnou hladkou stěnu se žlutou cedulkou a nápisem Haidsteig…ferratu, kterou jsme už dvakrát odložili kvůli dešti, a teď tohle.

Hledala jsem usilovně na norské předpovědi počasí, kdy má přestat. A našla jsem! Krátce po poledni už nemá spadnout ani milimetr.

Promítla jsem si v hlavě: 2 hodiny nástupu k ferratě a přestane. Kolem jedenácté hodiny jsme tedy dorazili na stejné parkoviště (47.6836331N, 15.7412939E), jako včera.

Plán byl jasný a cestu jsme ze včerejška znali. Když jsme docházeli k nástupnímu místu ferraty, už opravdu nepadalo nic. Byla jen lehká mlha. Skála se zdála být suchá, protože se na ni sníh neudržel.

Rychle se obléknout do sedáku. Pro jistotu náhradní rukavice. S nadšením jsem se zacvakla na prvním úseku lana, a pak dál a dál. Vlastně výš a výš.

Ferrata Haidsteig je oblíbená a je označovaná za jednu z nejkrásnějších v Raxalpe. Také tato ferrata má svou historii a v roce 2013  proběhla právě ke stému výročí její generální oprava.

Ferrata je rozdělena na několik úseků. Za počátečním skalním blokem se jde k prvnímu typickému žebříku, kterému se říká slepičí. Potom přijde několik exponovanějších úseků. Za nimi následuje další žebřík a pak se nachází klíčové místo ferraty, kde se musí člověk snažit a právě tady se ukazuje, jak je potřeba mít sílu a dobrou fyzičku.

Při stoupání a nabírání výškových metrů se na skále i na lanech začal objevovat kluzký, i když tenký ledový povlak, který se docela nepříjemně smekal. Dál následoval úzký komín, asi nejtěžší místo, který se klouzal trochu víc.

Kousek nad komínem bylo krásné místo se sochou Černé Madony, kde byla schovaná kniha. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych byla úplně první, kdo se do nové knihy zapíše. A 30.10. 2019 se mi to povedlo. Všechno je někdy poprvé…

V této výšce už bylo úplně bílo. Od Madony už bylo jen kousek traverzu k vrcholu. Modré značky se ukrývaly pod vrstvou sněhu, ale naštěstí se ukázala ta nejbližší, která ukazovala přesný směr. Celková doba výstupu ferratou trvala 1h 35 minut. Zážitek z ní je opravdu intenzivní!

Díky tomu, že jsme tady u kříže byli včera, mohli jsme porovnávat tu neskutečnou změnu krajiny. Včera hrála podzimními barvami, dnes bílo, kam dohlédneš.

Sestoupili jsme z vrcholu na čaj na chatě Seehütte, kde nás obsloužili dva Nepálci. Dolů jsme šli stejnou cestou jako včera, ale díky pokrývce sněhu jsme měli pocit, že tudy jdeme poprvé. Kupodivu se sestupovalo lépe než včera, protože sníh jakoby se spojil s kamenitým povrchem a oproti včerejšku se suťové pole téměř neklouzalo. Jediná nevýhoda byla, že všechny červené značky byly zakryté sněhem, takže jsme se museli častěji orientovat podle mapy v mobilu.

K autu jsme dorazili za tmy. Byli ale spokojení, protože jsme zažívali pocit štěstí, který nám nezkazilo ani permanentně ošklivé počasí, které jsme prostě nijak nemohli ovlivnit. Člověk se musí naučit hledat ve všech situacích to dobré a tomu se přizpůsobit.

Celkem jsme šli 5 h 25 min,
délka trasy 8,9 km, nastoupáno celkem 1028 m.

Podobné pocity mají běžci, kdy se již po 10 minutách běhu, při svalové zátěži, zvyšuje srdeční frekvence, a dochází k vyplavování endorfinů do mozku.

Endorfin zvaný hormon štěstí. Ten způsobuje dobrou náladu, pocit štěstí, zbavuje nás stresu a tlumí bolest v namáhaném místě.

Bez dostatečného uvolňování endorfinu může docházet ke stavům, kdy se cítíme smutní, bez energie a radosti.

Jestli tedy přemýšlíte o ferratách, nebo je máte také zařazeny do žebříčku vašich sportovních aktivit, mohu vám říct jen jedno – užívejte si!

Dopřejte si hormony štěstí, které mohou výrazně ovlivnit náš život.