7 tipů, jak nejlépe přežít běhání v horku

7 tipů, jak nejlépe přežít běhání v horku

I přesto, že se léto chýlí ke konci, je dobré vědět pár užitečných informací, které vám pomohou lépe překonat horký nebo teplý vzduch. Nakonec i babí léto může být teplé, a třeba se vám některé problémové situace při běhání spojené s horkem vyřeší právě dodržováním následujících rad.

Můžete si zaběhat dobře, když budete vědět, jak se máte připravit. Moje oblíbené heslo je

Kdo je připraven, není překvapen.

Pokračovat ve čtení „7 tipů, jak nejlépe přežít běhání v horku“

Jak uběhnout extrémní závod, i když se na něj nepřihlásíte…

Žernovský bajk je terénní závod horských kol. Ale pořadatelé v loňském roce přišli s nápadem uspořádat pro běžecké nadšence 1. ročník běžeckého závodu ve stopách žernovského bajku. Poté, až dojedou všechny kategorie cyklistů a vyhlásí se výsledky, odstartuje se tento běžecký závod.

Trasa závodu vede polními a lesními pěšinkami překrásnou krajinou Babiččina údolí, Ratibořic, okolo hradu Rýzmburk i podél řeky Úpy. Letošní trasa byla dlouhá 11 km. Protože se mi loňský závod moc líbil, přihlásila jsem se letos znovu.

Celý týden před závodem panovalo horké letní počasí, které vrcholilo právě v sobotu. Odpoledne bylo kolem 33 stupňů. V 19.15 hodin, kdy byl start, už teplota trochu klesla, ale vedro bylo pořád. V dálce byly vidět černé mraky. Nálada na startu byla uvolněná a pořadatelé závodníkům vysvětlovali průběh trasy s operativně zařazenou občerstvovačkou.

Asi po 20 minutách se znatelně setmělo, začal foukat vítr a objevily se první kapky deště. Startovní pole se rozptýlilo a já jsem běžela ve skupince se dvěma běžci. Vítr i déšť začal nápadně zesilovat. Pořád to však bylo příjemné osvěžení po těch několika dnech suchého horka.

Po půlhodině od startu, kdy jsme se dostali na dlouhý úsek po rozlehlé louce, se ovšem strhlo doslova peklo. Blesk, bouřka, velký vítr a silný déšť brzdily naše neúnavně běžící těla s hlavami skloněnými k zemi.

Naštěstí jsem tudy běžela loni a věděla jsem, že za chvíli tady někde musí být odbočka do lesa.

Po louce jsme my tři běželi dlouho. Poryvy větru, nepříjemné dešťové kapky i malé ostré kroupy nás bičovaly a byli jsme totálně promočení. Jedna moje bota vážila asi kilo. Navíc se při prudkém lijáku udělaly ve vyjetých kolejích od cyklistů proudy vody, takže běh připomínal spíš brodění potokem.

Nebylo téměř vidět, jak se setmělo, ale najednou se objevil na kraji lesa jeden ze závodníků, který tam byl „schovaný“ před bouřkou a ptal se, jestli běžíme dál. Odpověděli jsme mu, že jo. Jestli to slyšel, to nevím, ale připojil se k nám.

Hlavou mi projela otázka. Co bych asi získala tím, že bych dál neběžela? Zůstala bych v tom lijáku ještě delší dobu uprostřed luk, bez mobilu a stejně bych se musela do civilizace dostat po svých! 
To mě tedy ani nenapadlo. Naopak. Chtělo se mi běžet co nejrychleji a být brzy v cíli na žernovském hřišti.

Míjeli jsme potrhané pásky, které ještě odpoledne ukazovaly cyklistům trasu. Najednou se objevil v lese člověk  se zapnutou baterkou a mával na nás, kam máme odbočit. Později jsme se dozvěděli, že to byl jeden z pořadatelů, který běžel naproti závodníkům do protisměru. 

V lese se běželo o poznání líp, protože jsme byli krytí před větrem. Objevily se ovšem další nepředvídatelné komplikace jako důsledek vydatného deště. Na úzké pěšince tekly potoky vody a klouzalo to. Větve stromů, které lemovaly pěšinu, se pod tíhou vody sklonily a tvořily překážky ve tvaru brány, takže jsme si museli rukama rozrážet cestu. Seběhli jsme do údolí řeky Úpy a čekalo nás největší stoupání celého závodu, kolem zříceniny hradu Rýzmburk.

Touha být tam co nejdříve mě popoháněla a celý úsek jsem vyběhla, i když loni jsem právě zde neměla sílu a pár výškových metrů šla pěšky. 

Je vidět, že člověk v ohrožení objevuje svoje skryté rezervy. 

Další překvapení pro mě byla „cílová rovinka“. Když jsem vyběhla z lesa k místu, kde jsme před hodinkou startovali, vypadalo nějak jinak. Neviděla jsem nafukovací bránu ani žádnou cílovou pásku. Po chvíli rozčarování a posléze radosti, že jsem se dostala do cíle živá a zdravá jsem se dozvěděla, že všechno strhla bouřka a bránu museli uklidit, aby neodlétla.

Neměla jsem vůbec přehled o nikom v závodním poli a pořadí, když jsem sama viděla sotva před sebe. Postupně dobíhali další a další závodníci, kteří na různých místech tratě zabloudili. Někteří se dostali až do další vesnice a nechali se přivézt autem. Objevilo se i malé zranění.

Pořadatelé se nakonec dopočítali všech vydaných startovních čísel a to bylo vítězství pro všechny.
Vyhlašování výsledků a předávání cen proběhlo v sokolovně skoro jako po normálním závodě. 

Počasí nám ukázalo, kdo je tady pánem. Myslím si, že na tento  romanticko – extrémní závod, kdy si někteří účastníci sáhli na dno, nemůžu nikdy zapomenout.

„Co dodat? Pro mě jedna zkušenost. Když si myslím, že už nemůžu, není to tak docela pravda.“