Vyběhnout na Sněžku?
V sobotu, poslední den zimního času v letošním roce, jsme se rozhodli. Nádherné, skoro jarní počasí nás navnadilo, a proto jsme ani na chvilku nazaváhali. Táhlo nás to jako magnet. Na dlouhou túru už bylo pozdě,
ale na výstup na Sněžku to bylo tak akorát. Sbalili jsme malý batůžek s pitím
a nezbytnými zimními svršky, protože ani do Krkonoš se nemůže vydat žádný rozumný člověk bez čepice, rukavic a šály.
Nápad
Mě v tu chvíli napadla ještě jedna myšlenka. Nepůjdu na Sněžku jen tak pěšky, ale vyběhnu si ji! A už byly sbalené i běžecké boty. Myslela jsem si (bláhově), že tam už budou jen zbytky sněhu, takže z úpatí půjde vyběhnout v běžeckých botách dobře.
Do navigace jsem zadala Pec pod Sněžkou a ozval se hlas s časem příjezdu za necelou hodinku. Z parkoviště jsme se vydali směr Růžová Hora, kam míří většina návštěvníků nejvyšší české hory Sněžky. Ale naštěstí nás tito turisté nerušili po cestě nahoru svým hlasitým mluvením, protože oni totiž jezdí lanovkou. Jedna kabinka za druhou nám svištěla nad hlavou a my jsme mohli v klidu vnímat krásnou zimní cestu vedoucí na Růžovou Horu.
Cesta byla krásná, ale schůdná už trošíčku hůř. Byla celá zledovatělá a nebýt trekových hůlek, na které jsme zvyklí, asi bychom padali jak hrušky. Když jsme vyšli z lesa, přivítala nás chata Růžohorky lákavým nápisem: Výborná káva s koláčkem…neodolali jsme. Káva byla dobrá, a „koláček“? Byla to porce jak pro dřevorubce, obrovský kus borůvkového koláče, že se to nedalo sníst. A ještě navíc, když se člověk chystá za chvíli běžet. Takže Jiří si ten výborný koláček snědl a já jsem ho věnovala hladově vypadajícím lidem
u vedlejšího stolku.
https://www.relive.cc/view/e1292313325#
Po kávičce jsme se vydali dál k našemu cíli. Už po cestě bylo jasné, že žádné zbytky sněhu nebudou, protože je tady souvislá sněhová pokrývka. Místy bylo vidět, že se jedná o vrstvu zhruba 1 až 1,5 m silnou.
Po krátkém klesání z Růžové Hory jsme došli k úpatí Sněžky. Navlékla jsem si svoje zánovní běžecké boty a do kapsičky vzadu u kalhot jsem nacpala mobil Navlékla jsem si svoje zánovní běžecké boty a do kapsičky vzadu u kalhot jsem nacpala mobil a spustila běžeckou apku.
Pohorky mi nesl Jirka a já jsem se začala snažit. Snažit běžet.
Realizace
Běžecké boty Asics, určené na úplně jiný terén, se klouzaly každý krokem zpátky, takže cesta vzhůru ubíhala pomalu. Námaha to byla velká. Naštěstí jsem měla hůlky, které mi pomáhaly jistit krok. Ale co mi vážně chybělo, to byly nesmeky, o kterých jsem jsem psala nedávno. Bohužel. S nimi bych měla určitě lepší čas než oněch 17 minut.
Nahoru jsem doběhla s vysokou tepovou frekvencí. Aspoň jsem se dosytosti nadýchala horského vzdoušku. Bylo mi moc fajn. 226 m převýšení je také fajn.
Na Sněžce bylo krásně, sluníčko a dokonce ani nefoukal vítr, který tady obvykle bývá dost silný. Obula jsem si zase pohorky, suché ponožky a čepici. Obešli jsme celý vrch a vydali se na druhou stranu sejít přes Obří důl zpátky k autu. Cestou jsem se kochala krásným výhledem na Studniční Horu, kde jsme byli nedávno na sněžnicích. Pod ní Luční bouda a úplně v dáli byl vidět obrys Violíku.
Je tady tak krásně…příště už možná bez sněhu.
